Potýkáte se s váhou a stále se vám nedaří zhubnout? Nový výzkum odhalil překvapivé řešení spojené s pobytem ve vesmíru, konkrétně s mikrogravitací. Vědci dlouho věděli, že kosmonauti ve vesmíru hubnou, přestože se v jídle nijak neomezují. Nyní se zdá, že klíčovou roli hraje právě mikrogravitace.

Mikrogravitace jako spouštěč hubnutí

Sousta, která členové posádek pozřou, totiž nesedají do spodní části v žaludku, ale volně se v něm pohybují. Stimulují tak nervová zakončení v horní polovině orgánu, jež mozku signalizují plný žaludek. Astronauti mají tudíž pocit nasycení, i když ještě mnoho jídla nepozřeli. Tělu pak při energetickém výdeji nezbývá než sáhnout do zásob. Princip hubnutí je tedy jasný a zbývá jen najít způsob, jak ho realizovat v prostředí normální gravitace.

Vliv vesmírných letů na mozek astronautů

Jako by astronauti už i tak neměli dost starostí, nová studie potvrdila, že jim hrozí další možný zdravotní problém. Konkrétně jde o expanzi tkáně v horní části mozku. Zatím není vůbec jasné, jaké přesně může mít důsledky. Je však těžké si představit, že jde o něco, nad čím by budoucí kolonisté Měsíce nebo Marsu mohli jednoduše mávnout rukou.

Výzkum financovaný NASA zkoumal 34 astronautů, kteří se účastnili krátkodobých i dlouhodobých pobytů na Mezinárodní vesmírné stanici nebo vesmírných letů. Každý z nich si krátce před cestou (a hned po ní) nechal naskenovat mozek pomocí funkční magnetické rezonance, přičemž jednotlivé skeny byly předány neuroradiologům k analýze.

Žádný odborník nevěděl, komu ten který sken patří a neměl tedy žádné ponětí o tom, jak dlouho dotyčný astronaut ve vesmíru pobýval. Ukázalo se však, že čím je tato doba delší, tím vyšší je pravděpodobnost vzniku některých závažných abnormalit.

Čtěte také: Co jíst na večeři, když hubnete?

Sedmnáct z osmnácti astronautů, které lze klasifikovat jako dlouhodobé obyvatele ISS, vykazovalo známky zúžení sulcus centralis. To je rýha, která od sebe odděluje motorické a senzitivní korové oblasti. U dvanácti pak byl pozorován celkový posun mozku do vrcholu lebky.

„Předpokládáme, že posun mozku směrem nahoru a expanze tkáně podél horní části mozku může mít za následek kompresi sousedních žilních struktur podél vrcholu hlavy,“ uvedla Donna Roberts z Medical University of South Carolina. „I když to zatím neumíme dokázat, máme podezření, že to nakonec může vést ke snížení odtoku mozkomíšního moku a krve z hlavy.“

To, že mikrogravitace dokáže změnit tvar mnohých orgánů (například očí), je známé už dlouhou dobu. Studií zaměřených na centrální nervovou soustavu se ale příliš mnoho nedělá.

Recyklace vody ve vesmíru: Udržitelnost a pokrok

Milníku 98 procent recyklované vody se podařilo podle portálu NASA dosáhnout pomocí Systému kontroly prostředí a podpory života (ECLSS). Zařízení s názvem Urine Processor Assembly (UPA) ale dokáže destiloval i lidskou moč. Procesem vznikne voda a močový roztok, jinak řečeno solanka. Ta podle serveru Space stále obsahuje určité množství nevyužité vody. K její extrakci je určen přístroj Brine Processor Assembly (BPA), který dokázal celému systému zvýšit efektivitu recyklace vody právě na 98 procent. Všechnu odpadní vodu nakonec zpracuje Water Processor Assembly (WPA), který ji přemění na pitnou. Zařízení používá sérii specializovaných filtrů a katalytický reaktor, který má za úkol rozkládat zbývající stopové znečištění.

„Řekněme, že na stanici nasbíráte 45 litrů vody. Téměř litr z toho ztratíte a zbylých 98 procent se prostě točí pořád dokola. Udržet to v chodu je docela úžasný úspěch,“ uvedl člen týmu Johnsonova vesmírného střediska, který má celý systém na starost, Christopher Brown. Zpracování vody na Mezinárodní vesmírné stanici není podle vědců nechutné, dokonce má fungovat lépe než na Zemi.

Čtěte také: Tepová frekvence a hubnutí: praktický průvodce

„Posádka nepije moč. Pije vodu, která byla regenerována, filtrována a vyčištěna tak, že je čistší než ta, kterou pijeme tady na Zemi. Nemožnost zásobování na vesmírných misích podle odbornice znamená to, že musí být schopni získat zpět všechny zdroje, které posádka potřebuje. „Čím méně vody a kyslíku budeme muset dopravit nahoru, tím více vědeckých zařízení bude možné do nosné rakety přidat,“ uvedla.

ECLSS je systém regenerativního hardwaru, který poskytuje posádce Mezinárodní vesmírné stanice čistý vzduch a vodu. Díky němu se prodlužuje její pobyt ve vesmíru a také se výrazně snižují náklady na provoz vesmírné stanice.

Lidská vs. automatická přítomnost ve vesmíru

Během necelých šedesáti let kosmického výzkumu nám automatické sondy přinesly obrovskou záplavu poznatků a ještě větší záplavu dalších a dalších otázek. Nelze pochybovat o efektivitě automatů v mnoha oborech kosmonautiky, ale existuje stejně tak i mnoho případů, kdy je lidská přítomnost nenahraditelná. Od počátků pilotovaného programu, kdy bylo třeba zjistit, nakolik je člověk schopen mimo své přirozené prostředí fungovat, až po dnešní experimenty na palubě ISS, člověk dokazuje, že na některá pozorování, úkony a reakce nestačí ani ten nejlepší automat. Jenže, na rozdíl od strojů, člověk je nádobou křehkou a ke svému dobrému fungování potřebuje i relativně častou a důkladnou údržbu. Její úkony není možné obejít, přesunout nebo ignorovat.

Hygiena v mikrogravitaci: Výzva pro astronauty

Pocit čistoty je jedním z nejpříjemnějších vjemů, které nám přinesla naše civilizace. Asi nikdo se necítí nepříjemně poté, co absolvoval dlouhou sprchu a použil příjemně parfémovaný mycí prostředek. Pocit čistoty ale není jediným důvodem pro mytí tělesné schránky. Stejně důležitá je i očista kůže od odumřelých kožních buněk, bakterií, které se na pokožce uchycují při každé vhodné příležitosti, a špíny, která neviděna víří všude kolem nás. Vlasy vyžadují stejnou péči, navíc během mytí se zbavujeme těch, které přirozeně vypadnou (bývá to přibližně 100 vlasů denně).

V mikrogravitaci se právě ony kousíčky kůže, vypadané vlasy a podobné nechtěné „odpadky“ mohou dostat do dýchacích cest kosmonautů a astronautů a způsobit velký problém. Stejně tak bakterie na povrchu kůže by při nekontrolovaném množení a při absenci dobré cirkulace vzduchu mohly způsobit minimálně nepříjemné podráždění. A o psychologickém faktoru, tedy o onom „pocitu čistoty“, snad ani netřeba mluvit.

Čtěte také: Zlepšete pohodu s Wim Hofem

Historie hygieny ve vesmíru

První pionýři dobývání vesmíru neměli v tomto smyslu příliš mnoho možností. V případě Vostoků mohli kosmonauti (a kosmonautka) nanejvýš skrze otevřené hledí přílby otřít obličej vlhčeným flanelovým hadříkem. Nic lepšího neměli pasažéři těchto legendárních strojů k dispozici. Valentina Těreškovová po letu do hlášení napsala, že si těmito vlhčenými ubrousky umyla i zuby. Ubrousky však byly podle ní příliš malé a málo vlhčené.

V případě programu Mercury nebylo nutné se natolik zabývat hygienou- s výjimkou Cooperova letu MA-9 se jednalo o mise, trvající maximálně několik hodin. Přesto byli astronauti vybaveni základními potřebami, které ovšem nebyly nijak odlišné od těch, které fasovali vojáci amerických ozbrojených sil. Například Al Shepard při svém suborbitálním skoku vezl na palubě mýdlo značky Dial. Jednalo se o trochu bizarní součást soupravy pro přežití v případě přistání mimo ředpokládanou oblast. Figurovalo i při dalších letech Mercury. Případný zájemce se může pohledem na exemplář ze Shepardovy mise pokochat v muzeu Smithsonian.

V Sovětském svazu po ukončení série letů Vostok Sověti navázali lety podobných kabin, upravených pro vícečlenné posádky. Program nesl název Voschod a v jeho rámci proběhly dvě mise. Voschod-1 nesl na orbit poprvé tři muže najednou a Voschod-2 a jeho dvoučlenná posádka měli za úkol provést první EVA v dějinách. Oba úkoly byly při misích splněny, ovšem při trvání 24 hodin, respektive 26 hodin opět nebylo třeba nijak zvlášť řešit otázku hygieny- prověřené vlhčené klůcky z Vostoků stačily i tentokrát.

Málo zmiňovanou zajímavostí ovšem je, že při plánování dalších misí Voschodů, ke kterým nakonec nedošlo, bylo už třeba hygienu brát v úvahu minimálně v jednom případě. Pro dvoutýdenní misi Voschodu-6 byl v předběžných plánech zmíněn jako součást dvoučlenné hlavní posádky kosmonaut Georgij Šonin. Plánovači ovšem uváděli, že Šonin má sklony k nadměrnému pocení a při vědomí toho, že posádka by měla strávit dva týdny ve skafandrech a navíc by měla proběhnout fyzicky náročná EVA, byla jeho pozice v posádce velmi nejistá.

Na druhé straně oceánu ovšem problém s hygienou bylo nutné řešit s veškerou vážností. Nejdelší mise programu Gemini v prosinci 1965 trvala dva týdny a během ní zažívala posádka lodě Gemini- VII Frank Borman a Jim Lovell značnou dávku nepohodlí. Naštěstí měli inženýři alespoň trochu soucitu, a proto oběma astronautům připravili speciální „lehké“ skafandry G5C, které mohli astronauti na orbitu svléknout. Původně se měli astronauti ve svlékání skafandrů střídat, během letu ale nakonec byli od sedmého dne oba bez skafandrů. Možná to nebylo tak úplně dobře, protože už druhý den letu se Borman zeptal Lovella, jestli má kolíček na prádlo. Když se překvapený Lovell zeptal, na co by jej měl mít, Borman odpověděl: „Na tvůj nos.

Rok 1967 přinesl dva nové programy- na sovětské straně Sojuz a na straně USA Apollo. Oba programy směřovaly k témuž cíli- dobytí Měsíce, a oba přinesly hned ve svém úvodu obrovské tragédie. Nehledě na fatální problémy při rozjezdu programů bylo ovšem Apollo i Sojuz stroji zcela nové koncepce. Jednalo se už o kosmické lodě v pravém slova smyslu, se všemi možnostmi od úpravy parametrů dráhy, po možnosti práce posádky v prostorných kabinách.

Ovšem přestože technologie pokročila, hygienické podmínky se příliš nelišily od těch, které měli k dispozici vesmírní cestovatelé na strojích předchozích generací. Osobní očistě stále vévodily mokré a suché ubrousky. Ovšem nyní mohly posádky uskutečnit očistu celého těla- prostor v Apollech a Sojuzech umožňoval úplné svléknutí a důkladné vydrhnutí celého těla. Apollo v tomto ohledu vynikalo nad Sojuzem díky tomu, že astronauti měli k dispozici teplou vodu, čehož náležitě využívali i při hygienických úkonech. Stejně tak i zubní hygiena zahrnovala krom žvýkaček a kartáčků i dentální nit a hlavně zubní pastu. Ta se ovšem nesměla vyplivovat, nýbrž polykat. Ovšem minimálně Al Bean z posádky Apolla-12 a Skylab-3 prohlašoval, že mu docela chutnala. Problém ale nastal, když se u některých misí posádka dělila o jedinou tubu.

Američané také na rozdíl od sovětských kolegů vyzkoušeli i navýsost mužskou činnost- tedy holení. K dispozici byly mechanické strojky na natahování a klasické strojky s břitem. Klasické břitové strojky vyhrávaly soutěž popularity na celé čáře. Hlavním důvodem byly zbytky vousů, které měly tendenci buď ulpívat na kůži a dráždit ji nebo, ještě hůře, poletovat v kabině a hrozit vdechnutím. Strojky Gillette Techmatic s bezpečnostním břitem poprvé vyzkoušela posádka Apolla-10. Postupem času se ukázalo, že nanesením husté vrstvy krému na holení a pečlivým očištěním tváře vlhkým ubrouskem se dá zamezit poletování zbytků vousů. Proto mohli diváci u televizních obrazovek sledovat čistě oholené posádky, vstupující na paluby záchranných lodí. Výjimkou byla posádka Apolla-15, která se rozhodla nechat si narůst mužné strniště a také Mike Collins. Ten si během mise Apollo-11 pro změnu udržoval zajímavý knír, kterým se honosil i nějakou dobu po přistání.

Celkově ovšem úroveň hygieny na Sojuzech i Apollech nebyla zrovna valná (potápěči ze záchranných jednotek dosud vzpomínají na odér, linoucí se z otevřených průlezů Apoll…). To se ale mělo změnit v sedmdesátých letech s příchodem orbitálních stanic. Plány byly velké, stanice měly dokonce zahrnovat i jakési sprchové kouty.

Sprchy na orbitálních stanicích

Skládací sprcha byla umístěna ve spodním „patře“ stanice. Během nečinnosti byla složena u podlahy a v případě, že některý z astronautů zatoužil po sprše, její elastická stěna ve tvaru válce se vytáhla ke stropu, astronaut si nasadil na nos kolíček a mohl pomocí sprchové hadice nanést na své tělo přibližně tři litry vody. O ni se následně měl postarat speciálně upravený odsávací systém. Jenže, jak zjistila první posádka Skylabu, uvedení sprchy do provozu a zejména osušení pokožky bylo natolik zdlouhavé, že ve velké většině dávali astronauti na Skylabu přednost klasickým ubrouskům a sprchovali se jen velmi zřídka.

U Sovětů byla sprcha poprvé na Saljutu-3. Stejně jako na Skylabu měli Sověti k dispozici skládací sprchovou kabinku, k dispozici jim byl krom kolíčku na nos také šnorchl a plavecké brýle. Přestože měli kosmonauti vinou omezené zásoby vody v plánu přibližně jedno sprchování za měsíc, často jej vynechávali ze stejných důvodů jako jejich američtí protějšci. Stávalo se, že rozkládání sprchy, sprchování, osušení a skládání sprchy trvalo oproti plánu až o šest hodin déle. Mir byl pak poslední stanicí, kde byla k dispozici palubní sprcha. Dnešní obyvatelé ISS už se zase mohou spolehnout pouze na ubrousky a bezoplachový šampon.

Stříhání vlasů a holení ve vesmíru

Co se týče stříhání vlasů, které dokáží za půl roku trvání standardní mise na ISS pořádně „poskočit“, už od dob Saljutů je řešení stále stejné. Prvním krokem je návštěva kadeřníka těsně před letem. V průběhu mise pak přichází ke slovu elektrický strojek s odsáváním, díky kterému se do staniční atmosféry nedostanou žádné zbytky vlasů. Pro holení platí to samé. Sázka se prostě musí dodržet.

Ženská hygiena ve vesmíru

A abychom byli nestranní- když už jsme zmínili výsostně mužský úkon v podobě holení- i ženy mají své specifické problémy s hygienou. Překvapivě už před prvním letem něžného pohlaví měla ona žena - Valentina Těreškovová- nervy trochu na drátkách. Vostok neměl žádné zařízení, které by zohledňovalo pravidelné ženské fyziologické funkce. V případě, že by se start zpozdil o několik dní, první ženou ve vesmíru by byla Irina Solovjovová.

Další ženy se na orbit dostaly až v první polovině osmdesátých let. V té době už byly k dispozici vložky i hygienické tampony. Protože existovala reálná možnost, že by členka posádky mohla menstruovat během letu, bylo třeba nějakým způsobem odhadnout, kolik tamponů je třeba přibalit na palubu raketoplánu. Během inspekce zásob pak na orbitu astronautky za hurónského smíchu mužských kolegů jako kouzelníci z příslušné přihrádky vytahovaly něco, co se podobalo nábojovému pásu do kulometu. Hodně dlouhému pásu. Podle astronautky Rhey Seddon byl myšlenkový postup při pozemních přípravách zřejmě následující: zabalíme dvojnásobný počet tamponů, než by kdokoli mohl potřebovat. A protože NASA je velmi konzervativní ve svých odhadech, přidáme ještě 50% navíc, pro všechny případy. Judith Resnik při misi STS-41D při pohledu na téměř nekonečný pás napůl znechuceně, napůl pobaveně ucedila: „Tohle nabeton balil nějaký chlap.

Vylučování ve vesmíru: Tabuizované téma

Ovšem jeden aspekt hygieny, který jsme nezmínili, zajímá snad úplně každého. Asi první případ, kdy si odvážný dobyvatel kosmu potřeboval přímo v kabině kosmické lodi odskočit, se udál v květnu 1961 na rampě č. 5 kosmodromu Cape Canaveral. Al Shepard čekal během nekonečných odkladů už několik hodin ve své kabině v poloze na zádech s nohama nahoře. Ledviny se začaly hlásit a ozývaly se čím dál hlasitěji. Rezervoár, který letěl na Glennovu misi MA-6. Následující mise už měly ve výbavě i speciální zařízení, sestávající z kondomu, napojeného na plastikový rezervoár, aby mohla procedura, zvaná „Number 1 (číslo 1)“ proběhnout důstojněji. Proti „Number 2 (číslo 2)“, jak Američané přezdívali defekaci, bojovali astronauti úspěšně stravou s nízkou tvorbou metabolického odpadu, na kterou přecházeli 7-10 dní před letem.

Sověti měli situaci opět o něco ztíženou vinou delšího trvání jejich misí. Před startem kosmonauti konzumovali nízkozbytkovou stravu, navíc ještě podstupovali klystýr. Asi prvním kosmonautem vůbec, který pocítil volání přírody, byl prý Jurij Gagarin, naštěstí se tak stalo ještě před nástupem do kabiny.

Zařízení pro sběr tělesného odpadu při misích Vostok. Vlevo mužská, vpravo ženská varianta. Zařízení fungovalo na pneumatickém principu- tekutý odpad je odsáván podtlakem, tuhý odpad míří do gumového kontejneru (na obrázku je vidět jako polokulovitá část na obou typech zařízení. Podtlak se postará také o zápach a zabraňuje potřísnění oblečení a pokožky kosmonauta/ kosmonautky. Zařízení určené ke sběru biologického odpadu ve Vostoku si však dokázalo poradit jak s tekutým, tak pevným odpadem. Rané sovětské skafandry měly vstupní zip dostatečně dlouhý, proto neměli kosmonauti problém dostat zařízení tam, kam bylo třeba. Tekutý odpad byl odsáván podtlakem do k tomu určeného vaku, tuhý odpad byl pak také podtlakem směrován do jednorázového gumového váčku, který bylo možné vyměnit.

S přechodem na delší mise programu Gemini vyvstal před Američany obdobný problém ohledně vyměšování. Řešením byly plastové vaky, a to jak na moč, tak na fekálie. Obojího si dosyta užily posádky Gemini-V při osmidenním a Gemini-VII při dvoutýdenním letu. U amerických skafandrů byl vstupní zip situován na zádech a zasahoval až k rozkroku, takže opět nebyl problém dostat se k daným tělesným partiím. Pokud si astronaut potřeboval odskočit „na malou“, naroloval na příslušné místo kondom, spojený hadičkou s plastovým pytlíkem. Naplněný pytlík byl poté uschován v jedné z přihrádek za astronauty.

Horší to bylo s „Number 2“. I tady konstruktéry nenapadla lepší alernativa, než plastový pytlík. Celá procedura byla ve stísněných podmínkách Gemini jednak zdlouhavá (cca 45 minut) a také nechutná pro oba astronauty, kteří vedle sebe seděli zhruba tak, jako posádka na předních sedadlech běžného auta. Zejména odér prý byl téměř nesnesitelný.

Pro lety Apollo se situace zlepšila jen lehce. Pro odskočení si „na malou“ posádka využívala opět individuální nástavec, připojený k trubici. Astronaut měl možnost zvolit buď směřování moči do kontejneru, uchovávaného na palubě pro pozdější analýzu, nebo vypuštění moči do okolního vakua skrze redukční ventil. Tato procedura byla poměrně oblíbená, protože kapičky moči okamžitě po styku s vakuem zmrzly a rozprostřely se kolem Apolla jako krásný závoj.

A opět, jako ostatně v počátcích dobývání kosmu, bylo „Number 2“ pro astronauty velkým strašákem. Celá procedura obvykle začínala svléknutím do naha a zaplutím do prostoru pod sedadla kvůli většímu soukromí. Poté nešťastník na své pozadí pomocí adhezních proužků přilepil plastikový vak a doufal, že je přilepen dobře. Po vykonání potřeby pak mohl využít jakéhosi výstupku směrem dovnitř v horní části sáčku, do kterého měl vstrčit prst a oddělit produkt od svého konečníku (v beztíži bohužel nebylo možné spoléhat na odpadnutí produktu tak jako na Zemi). V reálu si astronauti na tento igelitový „prst“ stěžovali- prý spíše překážel během aktu samotného. Po odlepení sáčku a očištění pozadí pomocí papírových ubrousků pak astronaut vhodil dovnitř germicidní tabletu, sáček pokud možno neprodyšně uzavřel a hnětl v rukách tak dlouho, dokud se tableta nerozpustila. O veselé příhody samozřejmě nebyla nouze. Odpor, který celá zdlouhavá procedura vzbuzovala mezi posádkami snad netřeba popisovat. Své si užili zejména muži v Apollu-8, když velitel Frank Borman krátce po navedení na dráhu k Měsíci dostal přechodný záchvat zvracení a průjmu. Jeho kolega Bill Anders popisoval, že ještě dlouho poté se mu dělalo špatně v linkových letadlech,…

Váha ve vesmíru: Gravitace a iluze hubnutí

Vadí vám pohled na váhu, protože číslo se zdá být příliš vysoké? A napadlo vás, že kdybyste se ocitli na jiné planetě naší Sluneční soustavy, ukazovala by váha čísla úplně jiná? No vážně, vaše hmotnost sice zůstává stejná, ale váha se mění. Co za to může? Gravitace.

Možná jste už ve škole slyšeli o tom, že celý vesmír a jeho tělesa se nacházejí v určitém gravitačním poli. Planeta Země k sobě přitahuje lidské tělo takzvanou gravitační silou. Co se děje, pokud si stoupneme na váhu? Ukáže nám číslo, které je vlastně jednotkou síly, kterou nás k sobě Země přitahuje.

Stav beztíže: Nula kilogramů

Co znamená stav beztíže, asi také všichni dobře víte. Jde o takzvanou mikrogravitaci, kdy na těleso nepůsobí zemská přitažlivost. Vedle tíhové síly působí stejně velká síla odstředivá - ty se pak vyrovnají a nastává beztížný stav. Tento stav nastává zejména při kosmických letech. Astronauti při něm váží nula kilogramů, protože se nepohybují v gravitačním poli, a chybí jim tak gravitační neboli přitažlivá síla. Co se ale s váhou astronautů děje po přistání?

Když v červenci 1969 odstartovala kosmická loď Apollo 11 s trojicí amerických astronautů na palubě, z nichž dva měli přistát na Měsíci, hodně se spekulovalo o tom, kolik budou vyslanci Země po přistání „vážit“. Jen pro představu: skafandr kosmonautů, umožňující přežití v krutých vesmírných podmínkách, měl na Zemi hmotnost téměř 90 kg! Avšak vzhledem k menšímu průměru a menší hmotnosti je na Měsíci všechno 6krát lehčí v porovnání se Zemí - kosmonaut i skafandr.

Gravitace na různých planetách

Kolem roku 2033 se předpokládá realizace pilotované výpravy na Mars. „Pokud kosmonauti přistanou na rudé planetě, budou se potýkat po půlročním pobytu v beztížném stavu s přitažlivostí Marsu. Přestože zde gravitace není tak vysoká jako na Zemi, bude to pro ně určitě tvrdý oříšek, na který se musí připravit jednak během výcviku, ale především v průběhu letu k Marsu,“ píše se na webových stránkách Hvězdárny Valašské Meziříčí. Vzhledem k tomu, že jednotlivé planety mají různou hmotnost, a tím i různě silnou gravitaci, kosmonauti by jejich přitažlivost pociťovali taky odlišně.

„Když si stoupneme na váhu, ukazuje nám sílu, kterou na ni působíme díky gravitačnímu poli naší planety. Váhy nám tedy neměří hmotnost, nýbrž tíhu. Kdybychom ale na stejnou váhu stoupli třeba na Měsíci, ukázala by šestkrát menší hodnotu. My bychom sice měli stále stejnou hmotnost, ale změnila by se síla, která na nás působí, protože Měsíc je menší,“ vysvětluje Jiří Dušek, ředitel Hvězdárny a planetária Brno. Podle něj se stačí vydat na menší planety a najednou opticky zhubneme, přestože naše hmotnost se nemění. Stokilový muž by na Měsíci vážil například jen kolem 17 kilogramů. Pokud bychom se vydali na největší planetu naší sluneční soustavy, kterou je Jupiter, váha stokilového muže by ukázala téměř 250 kilogramů. Zjednodušeně řečeno - váhy nám neukazují hmotnost, ale sílu, která na ně působí, když si na ně stoupneme. Stejné váhy na povrchu různých planet tak budou ukazovat odlišné hodnoty. I když tlustí nebo hubení bychom byli stále stejně.

Jak se dá vážit planeta?

Hubnutí a přibírání na váze na jiných planetách je fascinující téma, protože váha člověka závisí na gravitaci planet, na které se nachází. Jak už jsme zmínili, váha je vlastně síla, kterou tělo působí na povrch planet v důsledku gravitační přitažlivosti. Tato síla se vypočítává jako součin hmotnosti těla a gravitačního zrychlení planet. Aby mohli vědci zvážit planetu, potřebují vědět dvě věci: jak dlouho trvá objektům, aby oběhly planetu, a jak daleko jsou tyto objekty od planety. Doba, za kterou objekt oběhne planetu, závisí na jeho vzdálenosti od planety a hmotnosti planety. Čím je planeta těžší, tím silněji táhne za blízké objekty - jako jsou měsíce nebo navštěvující kosmické lodě. Tomu tahu říkáme gravitační tah.

Gravitace na jiné planetě

Každá planeta ve Sluneční soustavě má tedy ​​jinou gravitaci kvůli její velikosti a hmotnosti. Zde jsou příklady, jak by se vaše váha změnila na jiných planetách:

Merkur: Gravitace je zde přibližně 0,38násobkem zemské gravitace. Pokud vážíte 75 kg na Zemi, na Merkuru byste vážili jen 28 kilogramů, na Venuši 68 kg, na Měsíci by vaše váha byla 12,8 kilo a na takovém Plutu byste vážili jako štěňátko - pouhých 4,4 kila! Naopak mezi tlouštíky byste patřili na planetě Jupiter, kde by ručička váhy vylétla až na 177 kilogramů. Takže hlavu vzhůru, nevážíte moc, jenom žijete na špatné planetě!

Pojďme si to tedy shrnout - na planetách s nižší gravitací, jako jsou Mars a Merkur, byste „zhubli“, protože vaše váha by byla menší. Naopak na planetách jako Jupiter a Neptun byste „přibrali“ kvůli jejich vyšší gravitaci.

Stravování ve vesmíru: Výživa, psychika a logistika

Astronauti žijící na Mezinárodní vesmírné stanici potřebují vyváženou stravu, aby uspokojili své energetické a zdravotní potřeby během pobytu ve vesmíru.

Jídlo nejen jako výživa

Jak na Zemi, tak ve vesmíru hraje výživa klíčovou roli v udržení zdraví a optimálního výkonu astronautů. Jídlo určené pro vesmír musí být tak nejen výživné, ale také chutné. Tým Space Food Systems nejenže musí splnit výživové potřeby každého člena posádky, ale také dodržovat požadavky na bezpečnost potravin, omezený skladovací prostor a obtíže spojené s jídlem v mikrogravitaci. Jídlo má také kritickou sociální a psychologickou roli během pobytu astronauta na ISS.

#